SNení v západní společnosti zcela běžné, uvažovat o svém životě v rámci reinkarnace. Většina lidí se domnívá, že se prostě narodí, pak žije život a jakmile zanikne jejich fyzické tělo, zanikne prostě vše. Někteří se domnívají, že po odchodu z těla se ocitnou v něčem, čemu říkají ráj nebo peklo. Tím to tak nějak hasne. Existují však lidé, pro které není žádným tajemstvím či projevem strachu z vlastního zániku, víra či vědomost si faktu, že fyzickou smrtí nic nekončí. Smrt je pouze přechodem do jiné sféry bytí, ze které existuje mnoha dalších vývojových cest.
Co je reinkarnace
Jednou z těchto cest je návrat do vtělení do fyzického těla, jak jej nyní žijeme ve hmotném světě. Ve východních filozofických směrech a náboženstvích se tento jev nazývá reinkarnace. Reinkarnace je tedy návrat něčeho, co je nejčastěji nazýváno duší do fyzického těla. Vtělená duše pokračuje na své pouti vývojem. Tento proces by měl být zakončený stavem osvícení, což je stav vědomého odpoutání se od veškeré materie i sebe sama a uvědomění se ve světě, kde splývá veškerenstvo v Absolutno. Než tento jev nastane, musí naše duše neustále procházet školením skrze reinkarnační proces, přičemž má být vždy zachovávána možnost jejího vývoje.
Regrese a minulé životy
Regresní terapie staví na tomto tvrzení a vychází z teorie toho, že všechny naše skutky, prožitky, emoce, myšlenky, které jsme kdy prožili, se ukládají do naší paměti. Mohou se pak za splnění určitých podmínek znovu objevit v aktuálním úseku života. Uznávám, že z lidského duálního pohledu je dost nefér trpět, pokud přesně nevíme za co. Z pohledu vyšších principů, právě v tomto tkví kouzlo našeho školícího pobytu ve fyzických tělech.
Asociace a lidská psychika
Jakékoliv naše pozitivní i negativní prožitky si tedy stále neseme ve své psychice. Lidská psychika je určitý soubor procesů a stavů, který pracuje především na základě asociačních mechanismů. Ty pak řídí naše poznávací funkce a chování. Pokud je někdo fyzicky nemocný nebo se u něho projevují nějaké psychické problémy, je to z důvodu, že jeho asociační mechanismus spojuje aktuální vnímání s asociacemi, které jsou uložené v paměti předchozího prožívání. Nezáleží na tom, jak staré jsou paměťové záznamy, mohou být z nedávné minulosti, z dětství nebo z minulých životů. Záznamy tam prostě jsou a asociační mechanismus zkrátka funguje.
A tak to vypadá, že naše psychika si může kdykoliv vytvořit jakoukoliv realitu, která je založená na našich minulých prožitcích. Jednoduše ji propojí s aktuální přítomností a problém je na světě. Stále slyšíme kolem sebe známá slova, která mohou působit jako klišé, a to, že nemáme žít v minulosti. Jak to ale udělat, aby část našeho vědomí neprožívala svou minulost? A jak k tomu vůbec dojde?
Asociace – cesta z přítomnosti do minulých životů
Za splnění určitých podmínek, které jsou vhodné k propojení našich minulých prožitků (současný život, minulé životy) a současné reality, může dojít k jejich manifestaci do vědomí. Například, pokud někdo ztratí odlukou milovanou osobu, může se v jeho podvědomí tato ztráta propojit se starými paměťovými záznamy všech možných ztrát. Ztráta babičky v dětství v tomto životě, ztráta klíčů v první třídě a výprask doma v tomto životě, ztráta majetku za druhé světové války v minulém životě, ztráta dítěte během první světové války v minulém životě, opuštění rodiči v 17.století, opuštění milované rodiny a odchod do války v 15.století a tak dál.
Místo toho, aby člověk zmobilizoval všechny síly a s odloučením se co nejrychleji vyrovnal, prošel klasickou fází žalu a pochopil hluboký skrytý duchovní význam odloučení, jeho psychika neumí nic lepšího, než sesbírat veškeré asociace ze všech možných podobných situací, kde byla přítomná ztráta. Celý tento proces pak vede k tomu, že se pod vahou všech paměťových záznamů, ocitneme v těžké depresi, která se může nejednou zvrhnout v chronický stav.
Pozitivní versus negativní asociace
Opakem těchto negativních asociačních projevů může být i velmi pozitivní spojování asociací z minulosti. Velkému množství lidí se stává, že sympatizují s nějakou oblastí života, volí si koníčky a záliby, které jsou jim něčím blízké, a které v nich vyvolávají příjemné pocity. Toto se dokonce děje i v případě silných emočních vazeb na konkrétní lidi, kdy přítomnost pocitu „vždyť se známe už tak dlouho“ je zcela běžným jevem.
Psychika jako otrok asociací
Asociace a asociační procesy tedy téměř zcela ovládají obyčejnou lidskou mysl a odvádějí ji od skutečného stavu věcí. Vytvářejí v člověku zcela subjektivní realitu prožívání, která formuje chování. Dokud se nalézáme pod otroctvím těchto vlastních prožitkových asociací, vždy nám hrozí, že se „spiknou“ proti nám. Asociace číhají na každém rohu, a pokud nejsme vlastníci neskutečně silné vůle, není šance před nimi uniknout. A takto vznikají psychické nebo fyzické problémy a nemoci, se kterými se spouští nové a nové asociační procesy. Samozřejmě, díky tomu, mají psychologové, psychiatři a terapeuti zajištěný „svůj chléb“. Nemuselo by být takových profesí, pokud by se celá společnost ubírala jiným filozofickým směrem s jinými životními hodnotami. Ale o tom zas někdy příště…..
Klára Hanzalová, 25.6.2015
