Kde je já?
„Kde to jsme?“ podivila se užasle L. Po celém prostoru viděla malé mohylky poseté zářícími žlutými a oranžovými afrikány. „To jsou hrobečky pro jednotlivá já. Pro ohraničené struktury jáství,“ uvedl T na pravou míru. „Ale proč jich je tu tolik?“ zahleděla se L do nekonečného mohylového terénu. „To jsou tvá jednotlivá já. Máš jich víc, víš? Vždycky si jedno vezmeš, když jdeš na tu vaši planetu do planetárního sytému,“ řekl jakoby nic T. „No každý má takový hřbitůvek já,“ pokračoval T, „a pokud máš udělat v jednom kabátku velký skok a přesah starého já, vytvořit nové já, a tak stále dokola, dokud nedosáhneš osvícení, je to je brutální pro…“
„Osvícení?!“ vyhrkla a přerušila ho L.
T se usmál a pronesl s blaženým úsměvem: „Ano. To je když se ztotožníš se svým vědomím. Když si uvědomíš své ne-já a zároveň i já. Je to brutální proces, víš?“, dodal T.
Tak nějak tuším, pomyslela si L. Byla si dobře vědoma krutosti pravdy a síly ústupků, které dělala před svým já. Při pohledu, na nikde nekončící mohylky, ji zamrazilo beznadějí.
Jako by to T tušil, zopakoval: „Každý má hřbitůvek já. To jsou tvé mrtvé já. Tvé smrti dosavadních systémů tvého já, které je potřeba pohřbít. Pohřbít, ale s úctou. Nemůžeš je zavraždit, umlátit a utýrat. Tím bys vytvářela jen bolest. Bolest jsou další vrstvy já. To by nebylo dobré. To není vražda, ale je to čisté odložení něčeho. Není to ani likvidace, je to akt dobrovolného rozhodnutí. Odložíš oblečení, které jsi měla ráda, protože už se k tobě nehodí. Odložíš ho, i když jsi ho měla ráda. Hrobečky vznikají s láskou, s pochopením. S pochopením sebe, s pochopením svého já.“
Překvapivě to L nepřipadalo nijak morbidní. Chtěla vědět smysl toho všeho. A tak se zeptala: „A proč je to takhle?“
„Abys mohla pochopit skutečné já, vědomé já,“ vysvětlovat dále T. „K pochopení sebe vede cesta přes nová já. Nemůžeš být najednou bez-já, když jsi v tomhle stavu. Tak vytváříš nové já. Kdybys neměla já, vytvořila bys stav osvícení, ale na to nemáš,“ nešetřil T upřímností. „Zatím,“ usmál se. „Vždyť ani neznáš svou karmu, stav svých dluhů, máš strach z osvícení a máš strach odejít z tohoto planetárního světa. Když tvoříš nové já, můžeš si vzít něco z toho starého,“ odmlčel se T. Očividně čekal, až L pochopí, co vlastně říká.
Jakoby nahlížel L do jejích myšlenek, ve kterých začínala hodnotit svůj život, život obyvatel planety PN a napadaly jí strašné věci.
„Ano, máš pravdu,“ odpověděl T na její myšlenkový tok. Ani se nemusela ptát. „Většina obyvatel se rozhodne ponechat si pouze jedno já do jednoho vtělení na planetě PN. Trvá jim zhruba třicet planetárních let, než se jejich já vytvoří. Obvykle používají jedno já po celý svůj planetární život. Často si jej mrzačí. Vnímají se skrz něj a moc je to baví. Jejich já za ně žijí život. Já chce mít rodinu, zahrádkařit, cestovat, vydělávat peníze, shánět obživu, chce být nemocné a pak zase zdravé. Dokonce některá já, která jsou velmi zmrzačená, válčí, kradou, ničí a vraždí jiná já. A bez ohledu na to, co dělají, všichni věří svému já. Jejich já se s tím spokojí a uspokojí.
A pak zemřou. Zemře i jejich já, které mezitím napáchá tolik chyb. Dopouští se jich každý den, každou hodinu, každou minutu. Jejich já cítí a prožívá v závislosti na herním plánu planety PN. A oni jsou plní svých prožitků já a stávají se na nich závislí. Jejich já věří, že pocit naplněnosti životem, získali právě díky své zahrádce, rodině, dětem, kariéře, oblečení, domu, autu, moci a tak dál.“
V L začíná sílit pocit, že bude nejlepší se někam zahrabat. Její já má také svou zahrádku, dům, má dokonce i své oblečení. Ještě, že nemá rodinu, alespoň toho je ušetřená. V hloubi však začíná chápat, kam T směřuje.
Začíná si vzpomínat si na momenty ve svém životě, kdy ji ale naplňovalo něco zcela jiného. Něco, co není z planetárního světa.
„No! Vážně, je chyba, že tě naplňuje tvoje zahrádka!“, potvrdí T myšlenky L. „To zemře s tebou, takovéhle naplnění“, směje se T. „Nemůže tě naplňovat něco z planetárního světa, ani zahrádka samotná. Natož to, jak ta zahrádka vypadá. Ale díky tomu, že květiny nebo stromy ve tvé zahrádce, vypadají tak jak vypadají, voní a rostou, tě může naplňovat vědomí, světlo poznání nebo Bytí, říkej tomu, jak chceš. Pokud se díky květině naplňuješ Bytím zcela vědomě, plníš v planetárním světě svou roli. Toto vše ve vnějším světě zmizí, vědomí – zůstává. Ve všem, co máš, nehledej tu věc, ten předmět. Pronikni za tvar a vůni květiny. Pronikni k vědomí – Bytí díky květině.“
L to začalo docházet. Zase další zjištění, jak celý život vlastně nežije. Strašné! A co tvůrčí procesy? Vždyť denně něco tvoří. A když tvoří, stává se tím. Stává se každým výtvorem své činnosti. Její vědomí se propadá do úrovně všeho, co ji obklopuje i toho, co sama tvoří.
„No ano,“ zase čte její myšlenky T. „Stáváš se tím, co tvoříš, a to zemře také. Když jsi v procesu tvorby, a jsi tím, co tvoříš, jsi ne-vědomá a umíráš. Je to pouze nevědomá činnost. Pokud jsi ale tvorbou samotnou, bez ohledu na to, co tvoříš, jsi vědomá,“ potvrzuje T.
„To jsou ty chybičky, kterých se dopouštíme….každý den a neustále,“ sklopí oči L s bezradným výrazem. Uvědomuje si, že v planetárním světě, není tohle schopná zvládat.
„ Když se ztotožníš se svou tvorbou, tak to není žádné Bytí,“ pronese směle T.
„Jakoby toho nebylo málo. Jak to myslíš? Když tvořím, jsem obrazem, který maluji, jsem úplně v něm, v každém tahu štětcem. Jsem příběhem knihy, kterou čtu, jsem v ní, mé představy jsou plně v ději té knihy,“ vzdychla L.
„Pokud nejsi v tu chvíli vědomá, tak tvá činnost je ne-vědomá,“ uzemnil ji T.
Další slova L už pomalu ani nevnímala. Nedokázala věřit, že by to tak bylo. Nedokázala to přijmout, natož si to představit v praxi. Bránila se tomu.
„Pojďme se podívat na hrobečky,“ vytrhl ji z jejího myšlenkového proudu T. „Vidíš, když si mrzačíš já takovým ztotožňováním, nebudeš mít tolik hrobečků,“ snažil se zlehčit T.
To mě vážně uklidňuje, pomyslela si v duchu L.
„Pokud pohřbíš vše, co tvé nové já nepotřebuje, můžeš pak vytvářet nové a čistější já, „pokračoval T. „Vzniká nová realita tvého já a tvá nová podoba. Nově se narodíš, zplodíš samu sebe ze sebe a ze svého poznání. A tak jdeš dál svým životem. V jednotlivých planetárních vtěleních nelze vytvořit velké množství hrobečků. Nyní se to děje více zrozencům, víš? Znovurodivší se vědomí, které se odděluje od světa planety PN. Vždy, když se rodí nové já, nerodí se do planetárního světa. To by byla sebedestrukce a oživování toho, co má být pohřbeno. Bylo by to oživování mrtvoly.
Čím víc oživuješ své staré já, tím víc se napojuješ na planetární svět. Je však doba odpojování od planetárního světa. Ten má nad tebou zásadní moc. Má zásadní moc nad tvým tělem, milá L.“ T opravdu L nešetřil. „Jsou ale vývojové momenty, a ty se můžeš dostat do fáze odpojování. Ale L, to je ještě před tebou.“
„Ano, já vím. Teprve sbírám zkušenosti, ale sbírám je již příliš dlouho,“ vymlouvala se L. Věděla, že je pomalá. Uvědomila si, jak většinu svého planetárního času tráví nesmyslně. A také věděla, že tohle dávno ví. Neví odkud a jak, ale ví. „Mé současné já je líné. Hrozně líné a hloupé. Myslí si, že jsou důležitější věci. Je to strašné. Jak jsem mohla toto dopustit! Takové mrzačení!“ rozčílila se L.
„Budiž ti motivací, že pokud se dostaneš do momentu, kdy ve tvém já převáží vědomí,“ uklidňoval ji T, „tak ono se postará o to, aby tě planetární svět nestrhával k sobě. Ale měj na paměti, že než se do tohoto momentu dostaneš, tak tě planetární svět bude svými důmyslnými háčky vtahovat zpět k sobě. Do té doby jsi totiž také jeho součástí a on ví, jak tě dostat,“ usmál se T.
V L se mísily pocity zoufalství a beznaděje, protože po celou dobu jeho slov cítila, jak naráží na hranice svého já. „Jak tohle vůbec můžu dokázat? Celý planetární život byl o něčem jiném. Naučila jsem se planetární svět nějak, a ty říkáš, že je to jinak. Dokonce víc, než jinak. Vždyť planetární svět učí, že je to přesně obráceně. A ty jsi, milý T, z jiného světa, jak to tu mohu sama dokázat?“ posteskla si L.
T pokračoval: „Nemusíš si zoufat milá L, vše se ještě dozvíš. Stačí, když sama dojdeš na cestě do toho momentu, o kterém mluvím. Když povýšíš svou touhy po probuzení, nade vše. Pak dojdeš na hranici mezi světy. Ta hranice je hlídaná světlem bytostí z mého světa. Jejich dohled a ochranu si ale musíš zasloužit. Bytosti nepřijdou, protože je voláš, neposkytnou ti ochranu automaticky. Neustálou ochranu světem světla si vydobudeš tím, když budeš pohřbívat své já, a to zcela vědomě.“
L věděla, že to bude muset udělat, ale nevěděla jak. Znala samu sebe, své já a svá omezení. Chtěla nějaký návod, chtěla vědět, co nejvíc. Přítomnost T ji naplňovala klidem a jistotou, díky které na chvilku cítila, že by to mohla dokázat. Podívala se na afrikány, které žlutě zářily na jedné z mohylek, a řekla: „Planetární svět mě stále volá zpátky. Je jako Siréna. Má velká lákadla, voní a vábí mě. Nyní, když jsem s tebou T, tak cítím zvláštní rozpolcení. Moje já se rozkládá několika světy. Vidím jedno ze svých já v planetárním světě. Další já, které se z něho vynořuje.
A hele, támhle… další, to je pohřbené tůhle pode mnou. Nad námi je další já, na hranici mezi světy. Vidím i osvícené já. Jsem naklonovaná a mé vědomí prostupuje všemi světy. Vidím i já, které je v nějaké divné mezifázi, a ta není v žádné z těchto realit. Tohle já si vše tak trochu zkouší. A támhle…“, smála se L, „tamhle je další já… Jsem všude!“ radovala se L. T chápavě pokyvoval hlavou a smál se také. L pokračovala: „Budu se asi opravdu muset vzdát a pohřbít své současné já! Jenomže já si pořád říkám, zítra, zítra…. Já vím, zítra neexistuje,“ dodala L.
„Možná to bude znít jako fráze, ale důležité je pochopit moc přítomného okamžiku, milá L,“ zvážněl T na oko a posadil se na jednu z mohylek. „Neexistuje žádné zítra ani včera, nic takového. Existuje jen teď. A dokud není tvé já v teď, neuděláš nic. Stále se budeš vracet po ose domnělého planetárního času, který jen umělou sugescí tvého já. Vše je absolutně vsugerované,“ připomenul T, přestože věděl, že tohle pro L není žádná novinka. L věděla, že skutečné já může objevit. A T pokračoval: „Umíráš a rodíš se zároveň.
Můžeš být v planetárním světě i ve světě vědomí. Jenomže ty i ostatní obyvatelé planetárního světa stále potřebujete něco řešit a něco dělat. Pokud by vám došlo, že můžete pracovat odjinud, tak byste neřešili vůbec nic. Ono by to vznikalo samo. Planetární svět by fungoval i bez tebe. On jen reaguje a ty v něm nemusíš být. Jen si myslíš, že v něm musíš být, a myslíš si to proto, že máš dojem, že bez tebe by nefungoval. On je ale jen prostředí, které bude fungovat, dokud v něm někdo bude chtít být. A ty, pokud jdeš mimo něj, tak mu škodíš. Svět ti „nepůjde na ruku“, pokud jsi někdo, kdo ho narušuje a vnáší tam nějaké poznání.
Pro něj si pak virus. Ale zároveň nemůžeš jít jen tak do světa světla a dosahovat stavu vědomí, protože planetární svět je zas virus pro svět světla. Čisté vědomí nedokáže disponovat s fyzickými proměnnými, protože ví, že se samo postará o to, aby tvé já bylo ve vědomí za jakýchkoliv podmínek. Ty podmínky však nemusí být v planetárním světě vůbec pohodlné. Pohodlí jen zpomaluje vývoj do stavu, o který celou dobu bojuje vědomí s já. Tedy spíš já bojuje s vědomím. A víš proč?“ zeptal se T.
„Tuším,“ nadšeně odpověděla L. Její vědomí vylétlo k vědomí T a posadila se vedle něj na mohylku. Vše jí bylo jasné. Ale chtěla to slyšet. Neustále a hlouběji. Nemohla se toho nabažit.
T radostně pokračoval: „Protože vědomí s ničím nebojuje. Ono si je vědomé všeho a nepotřebuje žádný boj. Zatímco já si není vědomé skoro ničeho, protože je dost omezené. Já je takový mrzák, který má jen své vsugerované zážitky a zkušenosti, na které nabaluje další zážitky a další zkušenosti. Říká tomu, že dospívá,“ pronesl bez obalu T.
„Mrzák?“ zděsila se L.
„Ano a zároveň je to takové nevyzrálé miminko, které je strašně roztomilé, jak se stále snaží. Je stále traumatizované tím, jak mu to nejde a nefunguje. A L, myslím to jen v dobrém,“ připomenul T, vědom si toho, že L ještě stále používá zastaralou verzi duálního myšlení. „ Víš, ono já má stále takový komplex, že nemůže být jako vědomí a stále se mu chce přiblížit. Používá k tomu, ale nevhodné prostředky,“ zlehčoval s úsměvem T a vzápětí si začal protiřečit: „Ale já nemá komplex, víš? Ono ani žádný nemůže mít, a víš proč?“ zeptal se T a jeho úsměv se pomalu a jistě začal rozšiřovat. Působil, jako by právě dořekl nějaký vtip a čekal, až se všichni začnou smát.
„No, ehm…“, odpověděla L, přestože si odpovědí byla jistá.
„Protože já neexistuje!“ smál se hlasitě T. „Já je vymyšlené!“ dodal a smál se stále víc. L se také smála. Ve stavu vědomí, ve kterém se právě nacházela, to byla vážně legrace. A veliká, naplňující pravda. Měla radost, že to tak je. Kéž by tenhle stav nikdy nepominul, pomyslela si.
A tak T pokračoval, protože věděl, že mu L rozumí: „Ale to skutečné já je vědomí toho, že to vlastně není ani vědomí si ničeho. Vědomí je vědomí. To je stav. Není tam nic, ale pokud chceš, tak tam může být vše najednou. A tím, jak je tam vše najednou, tak tam vlastně není nic.“
„Jo, jo, to je přesně ono,“ blaženě přikyvovala L. Cítila, že nyní je jedno z jejích já již velmi blízko. Chtěla s T sdílet a tak doplnila: „Ano, je tam nic. Protože pokud tam něco začne být, tak to ztratí hodnotu nic a naruší to vše, co tam je. Nemůžeme jednotlivinu vytrhnout z toho nic, protože to by tam pak bylo něco. Vše se tam odehrává v jednom relativním momentu, a pokud to narušíme, rozkouskujeme a vytáhneme z toho jednu veličinu, ty ostatní zaniknou. Pokud si uvědomím jen jednu veličinu, ostatní v ten moment přestávají existovat!“ radostí se zalíkala L.
T jí umožnil v tom být. Souhlasně přikyvoval a pokračoval: “Teď víš, že vědomí neobsahuje nic a zároveň obsahuje všechno. Nemůžeme to narušovat nějakými detaily,“ smál se. „A víš proč?“
„Protože jsou tam ty detaily všechny,“ rychle odpověděla L. „Není potřeba se těmi detaily zabývat, když tam všechno je,“ jásala L. „Ale jak tohle začlením do planetárního systému svého já?“ uvědomila si L svou příslušnost k planetě PN.
„A o to, právě v planetárním systému, jde,“ pokračoval T. „Pochopit tuhle iluzi a pochopit, že to vědomí vůbec nic nepotřebuje. Dokonce pochopit i to, že vlastně vůbec nepotřebuješ operovat na úrovni planetárního systému, a přesto v něm budeš operovat nejlépe. V tu chvíli, kdy opustíš celý systém planety PN, neexistuje žádná propast. To jen tak vypadá pro ty, kteří tomu nerozumí. Oni si vybrali, že tomu nebudou rozumět. Oni tomu nechtějí rozumět. Jejich já chce žít v planetárním světě těchto iluzí. Ale pokud si budeš vědoma toho, že v planetárním světě nemusíš dělat nic, tak v něm budeš moci dělat, cokoliv chceš, a bude ti to úplně jedno. Nebude ti záležet na tom, co bude.“
„Mám moc závazků, kvůli kterým mi to jedno zatím vůbec není,“ pronesla L. Viděla v plné šíři i hloubce vzdálenost, kde končí její hřbitůvek a viděla tolik prázdných míst, které ještě čekají na mohylky jejích já. Cítila však, že to má smysl a nemohla se ubránit dojmu, že jí stejně nic jiného nezbývá, i kdyby stokrát chtěla jinak.
„Ano, bude ti úplně jedno, co bude a víš proč?“ pokračoval se T.
„Ano, vím,“ chápavě se smála L.
„Bude ti jedno, jestli třeba zemřeš, protože budeš tak silně vědomá, že budeš vědět, že nezemřeš. Protože budeš vědět, že ses ani nikdy nenarodila,“ rozchechtal se T a hned dodal: „ a že nemá ani co umírat. Umře tělo, to umře každému,“ smál se hlasitě. „ Ale pokud není bytost vědomá, tak je to strašné. Málokdo ví, že opravdu zemře,“ zvážněl T a vypadalo to, že si opět začíná protiřečit. L ale věděla, že se posunuli jen do jiné úrovně. „Pokud si někdo myslí, že zemře, tak opravdu zemře. Ale pokud je bytost ve vědomí, tak po opuštění těla, zemře vědomá. Pro ni je to jen přechod z jednoho skupenství do druhého. Z jednoho skupenství, kde musíš chodit na záchod, do skupenství, kde tohle dělat nemusíš. Jenže to málokdo vydrží. Vědomí chce tvořit, chce „zažívat“ ty částečky z toho velkého nic. A tak se zase změní v něco,“ řekl T a L se ocitla v jiném prostoru.
